3a. V průběhu trvání Československé republiky nebylo německé obyvatelstvo, které žilo převážně v našem pohraničí, politicky jednotné. Zpočátku jen menšina z nich byla velkoněmeckého smýšlení. Většina však patřila k tzv. německým aktivistickým stranám, které se podílely na moci v ČSR, např. k sociálně demokratické straně a v několika dalších politických subjektech.

Příchodem Henleina do politiky a vznikem „Sudetendeutche Partei (SdP)“, která od počátku byla pod sílicím vlivem hitlerovské NSDAP, se politické poměry mezi německým obyvatelstvem začaly velmi měnit. V polovině 30. let již asi polovina Němců v republice se k Henleinovi hlásila. Vývoj však kráčel dál a rychle. Poslední svobodné volby v ČSR byly obecní volby, které proběhly v květnu 1938. Znacizovaní henleinovci získali v těchto volbách téměř 90% německých hlasů.

V tu dobu stále ještě bylo v republice téměř 10 % Němců, sociálních demokratů, komunistů, kteří byli nejen loajální k ČSR, ale i se zbraní v ruce na československých hranicích bojovali bok po boku s čs. vojáky, dokonce někteří byli i v Republikanische Wehr, vstupovali i do jednotek Stráže obrany státu a zpravodajsky spolupracovali. Po Mnichovu řadu z těchto antifašistických Němců henleinovci germánsky rázně zbili a poslali do koncentračních táborů nebo do věznic. Tam se často setkávali se svými českými přáteli.

Z henleinovců se stali členové a funkcionáři hitlerovské NSDAP a podíleli se, často zvlášť aktivně, na většině represivních akcí proti českému protiněmeckému odboji. Byli často horší než říšští Němci, byli i nebezpečnější, uměli česky a měli české kontakty.

a) Velkoněmecko–české řešení stejně jako sudetoněmecko–české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím. 5)

b) Česko–německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“6) Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“ 7)

d) Ponechme stranou Herglovo ujišťování, že Němci nejsou schopni žádného masakru, zatímco „husitští Češi“ ano a ponechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“8)

Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“

První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. K tomu se jaksi stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existoval v československém demokratickém systému, navenek jako by požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru do Říše (což je vlastně jako by třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomé nebo nevědomé).9)

Tato strana, jejímž vedoucím představitelem byl Henlein, formálně dodržovala československou ústavu, ale ve skutečnosti se čím dál tím víc připodobňovala NSDAP a svou politiku podřizovala zájmům nacistického Německa, i když v rámci Československa i navenek vystupovala nadále jako samostatná organizace.

V kritickém roce 1938 sehrály při rozbití Československa rozhodující úlohu požadavky, přednesené Henleinem na sjezdu SdP v Karlových Varech. Staly se prostředkem nátlaku na československou vládu jak směrem zevnitř, tak i ze zahraničí. Jejich splnění by de facto znamenalo rozbití dosavadního zřízení. Pro domácí i zahraniční nacisty představovaly však minimální program, a tak když je vláda po dlouhém jednání byla ochotna realizovat, odmítli o nich jednat a vznesli další požadavky. Jejich cílem v tu dobu bylo zničení Československa.

3d. Předběhněme sledovanou dobu a uveďme, jak Konrad Henlein hodnotil aktivity „Sudetendeutsche Partei“ ve vztahu k Československu v r. 1941 ve Vídni. „Naším cílem vždy bylo zničení Československa!

Východní marka a Sudety měly po dlouhou dobu společné dějiny a byly spolu spojeny společným utrpením i společnými cíli.* Právě zde, v dunajské kotlině a v Sudetech, povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde poprvé zapustila své kořeny idea pangermanismu a po válce právě zde znělo hlasitě a jasně volání po anšlusu Rakouska a po Velkém Německu...

Němci ze Sudet se snažili od roku 1918 paralyzovat tlak Čechů. Německá DNSAP, která dělala záslužnou práci a připravovala cestu hnutí sudetských Němců za politické sjednocení, byla však vystavena brutálním potlačovacím metodám, jimiž se české úřady na podzim roku 1933 snažily zlomit politickou vůli sudetských Němců...

Když mě během velkého pronásledování na podzim roku 1933 Vůdce DNSAP vyzval, abych převzal politické vedení sudetského němectva, byl jsem postaven před velkou otázku: Má být národně socialistická strana vedena ilegálně, anebo má hnutí vést boj na přípravu k převedení do vlasti – do velkoněmecké říše – zcela legálně? Pro nás sudetské Němce zbyla pouze volba druhé cesty... Výsledek jejich boje tuto cestu stoprocentně a bezezbytku ospravedlnil. Abychom se vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. To byla nejtěžší psychická zatěžkávací zkouška, které jsem musel své následovníky vystavit.

Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty.. .

Avšak bez ohledu na vše, co jsme my sudetští Němci dokázali svým vlastním úsilím, nebyli bychom nikdy mohli dosáhnout svého cíle bez pomoci Vůdce. Jeho idea nás inspirovala, jeho síla posilovala i nás, jeho Německo nám dávalo víru ve vítězstvÍ. Historie vynese jednoho dne svůj soud: sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost.